Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatBohuslav Brouk: Připomínky k vydání nového českého naučného slovníku
Vzhledem k našim skrovným poměrům nebylo by zajisté vhodné projektovati nový naučný slovník v tak velkém rozsahu, jakým se vyznačují encyklopedie velkých národů. I Ottův slovník naučný je pro náš národ svou velikostí neúnosný, což dosvědčuje i to, že místo k jeho přepracovanému vydání bylo za prvé republiky přikročeno toliko k vydání doplňků, kterými se ovšem užívání každého slovníku ztěžuje, znepohodlňuje. Ještě nejspíše by nám vyhovovala encyklopedie něco většího rozsahu, než je Masarykův slovník naučný neboli encyklopedie o deseti až dvanácti obsažných svazcích.
Nezapomínejme též, že rozsáhlé naučné slovníky neodpovídají moderním bytovým podmínkám a že málokdo má tak velký byt, aby v něm bez značnějších obtíží uskladnil mimo jiné knihy třeba i Ottův naučný slovník. Při koncepci nové encyklopedie jest tedy nutno pamatovat na její umístění v bytě. Nesmíme ji v žádném případě plánovati bez ohledu na příbytky širokých mas, neboť její značnější rozsáhlost mohla by i z tohoto hlediska velmi škoditi jejímu rozšíření.
To, co by nová encyklopedie ztrácela omezeností svého rozsahu, musila by získati na kvalitě. Žádný obor by v ní nesměl býti privilegován, aby snad některá hesla nebyla zpracována jako obsažné studie, kdežto jiná třeba jen odkazem na jiné heslo. Úkolem naučného slovníku jest poskytovat prvou, zběžnou informaci, a nikoliv snad látku k odbornému studiu. Proto by mělo být také každé heslo co nejsrozumitelněji objasněno. Je přímo trapné, nacházíme-li třeba v doplňcích Ottova slovníku naučného tak nesrozumitelně zpracovaná hesla, že jim neporozumí ani vysokoškolsky vzdělaní lidé, netýkají-li se právě jejich vlastního oboru. Přísně vědecké a podrobné zpracování různých hesel z jednotlivých oborů mělo by být vyhrazeno speciálním, odborným encyklopediím, k jejichž vydávání by mělo být zároveň taktéž přikročeno. Nemáme na příklad ani jediného slušného filozofického slovníku. Kdyby bylo souběžně plánováno vydávání odborných slovníků, nemusili bychom želeti po žádné stránce vůbec omezeného rozsahu své obecné encyklopedie, která by se pak v důsledku toho mohla státi opravdu lidovou encyklopedií.
Vydání nového naučného slovníku bude si jistě vyžadovat mnohaleté práce, avšak i zosnování jejího základního plánu není záležitostí jednoho nebo dvou měsíců. Vzhledem k tomu měla by být dnes, kdy není pomyšlení na ustavení redakce a na zaujetí pro ni vhodných místností, utvořena alespoň přípravná komise, která by po pečlivém studiu a za součinnosti četných odborníků stanovila, jak nová encyklopedie má v hrubých rysech vypadat. Jde především o stanovení rozsahu, vyřešení otázky ilustrací, grafickou úpravu, obecné schéma hesel, utvoření hlavní redakce atd. Zmíněná komise fungovala by pak po celou dobu vydávání jako kontrolní orgán.
Vydání nové encyklopedie, pro níž by byl věcně nejvhodnější název Lidový slovník naučný, mělo by se ujmouti ministerstvo informací, aby tento podnik byl ušetřen všech stranických, ideologických, osobních, jakož i zištných vlivů a aby se tak zároveň zamezilo vydání několika encyklopedií, z nichž ani jediná by nás zajisté neuspokojila.
19. ledna 1945
Z dopisu Josky Dumka
[…] Ještě mi Franta připomíná, že vyšel Broukův spis „Láska, smrt…“48 nebo tak nějak je ten název. Taky pošleme. Sám jsem slyšel, že prý je to dobrý. […]
Úryvek z dopisu Josefa (Josky) Dumka básníkovi, prozaikovi, překladateli, publicistovi, redaktorovi a kurátorovi Františkovi Bártovi (1913–1984). Cit. dle BÁRTA, František – ŠTOGROVÁ DOLEŽALOVÁ, Jarmila. Barbara a ptáci: Nalezený surrealistický básník. Hlinná: Nautilus, 2025, s. 40.
48 BROUK, Bohuslav: O smrti, lásce a žárlivosti: Pendant k sociologickým studiím o tak zvané sebevraždě. Obálka a typografická úprava Karel Teige. Praha, Alois Srdce, 1936, konfiskováno.
Vyjde Broukova Krása přírody
Na podzim je plánováno vydání Broukovy studie Krása přírody, která představuje první část (vznik Dobrošov, 1941) spisu Dnes a zítra: O kráse přírody, smutcích neděle a bědném bytování. Plánované vydání celého spisu v letech 1946–1947 v nakladatelství Aventinum nebylo realizováno, přičemž není zřejmé, zda byl text autorem dokončen. Vydání, které edičně připravuje Viktor Debnár v pražském nakladatelství Malvern, je doplněno doslovem estetika Ondřeje Dadejíka.
Bohuslav Brouk: Umění žíti
Umění žíti je často pojímáno jakožto měšťácké bonvivánství a přisuzováno finančně zabezpečeným lidem, kteří dobře jedí, popíjejí, pěstují milostné pletky, jezdí do lázní nebo k moři atd. Podle toho se též soudí, že pracující vrstvy, jejichž peněžní prostředky jsou omezené, se nemohou oddávat životnímu umění a že jest přímo nestoudné vyžadovat na nich takovouto dovednost. Podobné usuzování je však mylné, nesprávné. Předně, umění žíti se netýká jen Baccha a Venuše, nýbrž všech životních projevů vůbec, a za druhé kultivovanost ve stolničení, lásce a rekreaci lze projevovat za každé hospodářské situace. Rovněž pak nezapomínejme, že umění žíti nesvědčí jen osobní spokojenosti a že snad ještě větší prospěch z něho plyne společnosti, zájmům celku.
Umění žiti vede na příklad ke značnému omezení našich hmotných potřeb již proto, že všestranně kultivovaní lidé žijí ponejvíce niterným životem. Člověk schopný se kochati četbou, zhlížením uměleckých děl, kontemplací a uměleckým zažíváním jevů nejvšednějšího života má zajisté mnohem méně hmotných potřeb než člověk, který nachází zábavu jen v zábavních místnostech, v nákladných koníčkách, jako je filatelie, fotografování nebo akvaristika apod., v planých hrách v karty, kuželky, kulečník apod., v přihlížení sportovním podnikům atd. Dále pak vede životně kultivovaného člověka k úsporám ve věcných potřebách i jeho poměr k věcem. Kromě toho, že netouží po věcech zbytečných, po různých tretách, dovede si své opravdu potřebné věci náležitě vybrat, nepodléhaje svodu efemérní módy, atraktivnosti apod. Naproti tomu ostatní lidé se často opatřují brakem, zbožím nedokonalým po stránce užitkové nebo alespoň estetické, toužíce po každé novince a posuzujíc věci výhradně podle jejich blyštivosti. Toto zboží jim pak nevyhovuje nebo se jim brzy znelíbí, takže si kupují stále nové a nové, čímž pochopitelně jejich výdaje zbytečně stoupají. Posléze ulevuje alespoň novodobé umění žíti výrobě i tím způsobem, že jeho předpokladem jest neplýtvavý, co nejekonomičtější životní provoz. Za umělce života nelze pokládati přece člověka, jehož potěšení si vyžaduje zbytečně velkých nákladů neboli který přímo plýtvá statky, aby urval životu několik slastných chvil, je-li možno mnohem více radostí prožíti s vynaložením nezměrně menších nákladů. Dejme tomu, není mistrem života, kdo si udržuje největší auto se šoférem jenom proto, aby si jednou týdně vyjel do přírody anebo kdo potřebuje sám pro sebe mnohopokojový byt, třebaže v něm vlastně jen přespává.
Samy úlevy, které by pocítilo naše hospodářství v případě, že by všichni lidé dovedli náležitě žíti, nás přesvědčují o nesmírném sociálním významu, důležitosti umění, zvaného Francouzi „savoir vivre“. Ovšem k tomu, aby se člověk naučil tomuto umění, aby dovedl kultivovaně žíti, jest mu nezbytně třeba nápomoci společnosti. Za tímto účelem musí se lidem dostati, kromě obstojné hospodářské báze, především dostatečného školení, vzdělání, a to obecného. Výchovou pouhých, třebaže sebeskvělejších, odborníků stávají se z lidí producenti nemající vlastně pro koho produkovat. A dále pak jest třeba, aby společnost se nám postarala o opravdu vhodné životní prostředí, o náležitě obyvatelná města a krajiny, neboť jen v nich bude lidstvu umožněno projevit v plné míře umění žíti.1
Poznámky (autora webu)
1 K tématu více v Broukových publikacích Závažnost obecného vzdělání (1946), Lidé a věci (1947) a Životní sloh (2010, vznik ve 40. letech).
Toyen. Léta erotická – diskuze s autorkou
Ve volném pokračování knihy Toyen. První dáma surrealismu zkoumá Andrea Sedláčková erotickou tvorbu Toyen, Jindřicha Štyrského i dalších autorů z let 1921–1938. Objevte umění, které bylo považováno za skandální až pornografické. Moderuje Eliška Havlová.
Diskuze se koná v rámci Mezinárodního veletrhu a festivalu Svět knihy, Sál Milana Kundery, pátek 15. května 2026 od 15.00 do 15.50, Výstaviště, Praha 7.
Více o publikaci.
Karel Srp – Slovo úvodem: Toyen pro plnoleté
[…] Surrealisté otevřeli diskusi o sexualitě, marxisté o třídním vědomí a budoucím uspořádání komunistické společnosti, psychoanalytici o pudech, ukájení a nevědomí. Mezi českými přispěvateli do Zvěrokruhu se objevilo nové jméno, který přineslo zjevný předěl do záměrů starších a zkušenějších autorů, již na počátku dvacátých let nastoupili s raným Devětsilem. Šlo o Bohuslava Brouka, jenž se v soustavnosti příspěvků, jejich četnosti a obšírnosti vyrovnal Karlu Teigemu. Na počátku třicátých let jimi dokázal plnit značné množství periodik: Tvorbu, Zvěrokruh, Erotickou revui, ReD, Rozpravy Aventina, Odeon, Kvart, Rok, List pro sociologii a psychologii.8 Tento nástup byl obdivuhodný, stejně jako rychlost, s níž pronikal do uzavřených avantgardních kruhů, připouštějících mezi sebe mladé autory pouze výjimečně. Vyostřený styl Broukova psaní, úzké odborné zaměření, zobecňující nadhled a osobité přístupy ke zkoumaným jevům jej okamžitě postavily do středu proměňujícího se avantgardního hnutí. Brouk, který se během sporu o generaci na dvou židlích přiklonil ke stanovisku Štyrského, kritizujícího ostře Karla Teigeho, vyvolal změnu orientace, zejména v souvislosti vztahu avantgardy a psychoanalýzy, která dosud vzbuzovala rozpaky (výjimkou byl Josef Šíma, usazený v Paříži, jenž se prostřednictvím Pierra Jeana Jouva s psychoanalýzou podrobně seznámil). […]
Bohuslav Brouk, věnující se zprvu psychoanalýze, vytvářel pro Erotickou revui a Edici 69 teoretické zázemí. Stála-li v popředí poetismu láska, nyný ji nahradily přechody mezi erotikou a sexualitou, mezi sexualitou a pornografií. Místo zastřeností a náznaků nastoupila otevřená tělesnost. Do prvého čísla Zvěrokruhu Brouk přispěl mimo jiné překladem krátkého úryvku nazvaného „Enantiodromie“ z Jungových Psychologických typů.10 I když vybral jen několik odstavců, zvolil je cíleně. Týkaly se kritiky extravertního typu, jejž Brouk, osvojující si rychle Jungovu polaritu extravert-introvert, ostře kritizoval, aby vyzdvihl introvertní typ, v němž viděl možnost, jak postihnout umělecké dílo a ráz umělecké tvorby, jelikož se odkláněl od reality směrem k fantasknu: „Kultura extravertních trčí zotročena reálnem, kultura introvertních kooperací vnitřní formy a hmoty dosahuje absolutní výše a dokonalosti.“11 Svým hodnotovým vymezením přiřkl Brouk umělci jednoznačné místo. Vytyčil kritická měřítka, vyskytující se již ve starších názorech na umění, avšak Jungem nově zdůvodněná. Pnutí mezi extrovertním a introvertním typem nabídlo protikladné pohledy na Erotickou revui a Edici 69. Pokud se extraverti soustřeďovali na utilitární skutečnost, introverti byli jejich pravý opak: „Pravé umění, které je projevem introvertů, nemajících zájmu na sociální skutečnosti, je jinde.“12 Broukovým osvojením si introvertního typu se tak naplňuje Štyrského stanovisko: starostí umělce je pouze umělecké dílo, vše ostatní, jako společenské postavení, politické přesvědčení či životní okolnosti, zůstává mimo něj. […] V souvislosti s introvertním typem se dostalo do středu Broukovy pozornosti ukájení, v němž spatřoval základní smysl lidského života. Do cesty jeho naplňování kladla překážky skutečnost: „Smysl života, ukájení vitálních energií, tj. zbavování jejích pochodů reálných překážek, se stává nejzazším zájmem.“13 Introvertní a extravertní rysy nebyly do člověka vepsané jednou provždy. Přechod od jednoho k druhému dokládal Brouk na Rimbaudovi, jehož životopis Štyrský vydal v roce 1930. Setrvávali-li extraverti u primárního iluzionismu, odpovídajícího jejich utilitárním sklonům, introverti se blížili básníkovi, osvobozenému od vazby na skutečnost: „Typem tohoto druhého způsobu ilusionismu je básník. Jeho metoda dosahuje téhož účinku, ale přitom neuzavírá si pro pozdější dobu návrat k objektivnímu způsobu ukájení (Rimbaud). Svod reality, lákavý a přece beznadějný, mučí básníka a vytrhuje ho z exaltací. Vnořením se do poezie se zachraňuje před nedokonalostí objektů, před níž šílenec se uzavírá svou dementií.“14
Díky Broukovi se začala avantgarda vztahovat novým způsobem k marxismu a komunismu. V ukájení se střetávaly dva proudy. S jedním přišel Marx, vysvětlující lidské myšlení a jednání pudem sebezachování „směřujícím k ukájení našich potřeb hmotnými prostředky“.15 Freud posunul důvody ukájení do nevědomí: „Marxovi ovšem nemohla v polovině 19. století býti známa důležitost tohoto pudu, jímž si dnes vykládáme nejen individuální jednání, nýbrž i projevy společenské, a nemohl proto ani znáti suverénní poměr sexuálního pudu k pudu sebezáchovy.“16 Marxismus obestoupil člověka zvenku, psychoanalýza zevnitř. Ve studii „Onanie jakožto světový názor“ z Erotické revue rozvinul Brouk vlastní pojetí ukájení: „Onanie, jako tělesné ukájení, zesiluje tedy duševní produktivitu, avšak působí na naši psýchu také kvalitativně, způsobujíc sexuální vzruch ne objektem, počítajíce v to i vlastní ruku, nýbrž cestou duševní – fantasií. V tom vězí přednost onanie před normálním koitem, jenž není schopen působení kvalitativního, jsa vázán výhradně na emoce tělesné, které se teprve mění v psychické hodnoty. Při koitu je kvalita duševních procesů odkázána na vnímané reálno, kdežto onanie umožňuje svobodný pohyb ducha vysoké emotivity, nejsouc sensibilně závislá na dokonalosti objektu. Onanista dociluje vždy nejlepších vzruchů, neboť realita nepřibližuje se ani zdaleka kráse fantazmatu, jež jakožto nezničitelný psychický obraz časem nezoškliví ani nezevšední.“17 Jestliže onanista dospěje do takového stupně sebeukájení, že si vystačí pouze s duševní činností, ve které hlavní úloha připadá fantazii, dostává se do polohy souběžné se zdroji umělecké tvorby. Romantizující představa „nezničitelných psychických obsahů“ silné emotivní síly, vyvolané fantasií, ke svému ukojení již nepotřebovala tělesnost provázanou se smyslovou realitou: „Pyj i ňadra vřazují se ‚všední‘ realitu, ježto nemají již své speciální funkce.“18 V „Onanii jakožto světovém názoru“ Brouk naznačil, jak by měl vypadat „psychický obraz“, který byl jeho nosnou teoretickou devízou: „Překonalo-li jeho libido partnera reálného, povznese se i nad ideálního, dosahujíc vzruchů daleko kvalitnějších – zcela bez pomoci představ sexuálních objektů – v představách světa anorganického: v kuse žhoucího železa či v iluzionaci různých činností jako je kupř. bičování koní, dotýkání se krásných tkaniv…“19 Obdobnými stanovisky obrátil Brouk Štyrského ediční záměry naruby.20 Vytvořil zvláštního jedince, jehož nalezení ve skutečném životě mohlo být obtížné. […]
Když Brouk probíral nejrůznější psychické úchylky, věnoval se rovněž transvestitismu, poměrně častému jevu uvnitř nejrůznějších avantgardních hnutí. Za příklad však neuváděl některého z jejich představitelů, ale zmiňoval George Sandovou, přestože měl Toyen doslova vedle sebe a mohl by oba typy transvestitismu šatového i jmenného na ní doložit: „… jmenní transvestité nemusí být tedy i šatovými transvestity, ač o jmenné transvestitce George Sandové, vpravdě Mme Duvedantové, je známo, že nejen za svého poměru s Mussetem a Chopinem, ale i když se stala matkou dvou dětí, libovala si v mužském ustrojení.“22 Zůstal-li jmenný transvestitismus Toyen natrvalo, šatový se stal dočasnou autostylizací. Oba transvestitismy vyjadřovaly stupně skrytosti, vytvářely hradbu mezi autorkou a okolním světem.
Svým vyhraněným názorem si Brouk od Erotické revue a Edice 69 udržoval odstup, sloužily mu za náhražku k ukájení osobních potřeb. Nebylo snadné státní úředníky přesvědčit, aby na ně pohlíželi z hlediska estetického jako na umělecká díla. Brouk je posuzoval z nadhledu. Jestliže jeho onanisté ke svému ukojení nepotřebovali žádné podobné podněty, spadali naopak subskribenti těchto periodik pod jeho označení „psychický specialismus“: „Oproti prostému autoerotismu je psychický specialismus jevem patologickým, při němž běží o výlučný způsob ukájení, a nikoli pouze o náhodný zjev ze sexuální nouze. V objektivní formě se psychický specialismus projevuje ve čtení erotické literatury a frapantně dokonce v naslouchání erotickým hovorům.“23 Mohlo by se zdát, že „psychický obraz“ je natolik silný, že odolá náporu všudypřítomné neurózy, jejíž účinek na každodenní život náležel k hlavním dobovým tématům psychologie i psychiatrie. Opak byl pravdou: „Autoerotismus jako nenouzový, patologický jev je vrcholným neurotickým produktem, a tudíž produktem kulturním.“24
Broukovo zdůraznění psychického na úkor tělesného a rozumového vyzdvihlo emotivitu a imaginaci. Emotivitu na počátku třicátých let označil za základní rys uměleckého díla: „Jelikož obecným znakem umění jsou emoce, jimiž na ně reagujeme, musíme v estetice vycházeti ze stanoviska psychologického, a ne z intelektuálního… Pravý obsah a jádro umění je latentní, utajené našim smyslům i intelektu a poznatelné jenom pocitově.“25 Nikoliv smysl nebo rozum, dvě hlavní protikladné oblasti, v nichž se pohybovalo umění dvacátých let, nýbrž emoce se stala vlastností, jíž se umělecké dílo obrací na diváky: „Emoce, které umění vzbuzuje, jsou reakcemi psychologickými, a ne smyslovými počitky.“26 Nadsadil-li Brouk emotivnost smyslům a rozumu, imaginaci postavil proti realitě: „Společnost racionálně využívá plodů geniálního šílenství, jež je tvůrci samoúčelem… duševní vyspělost a pokrok jsou závislé na pouhé imaginaci… Imaginaci nelze se od nikoho přiučiti, avšak vzdělanost je naproti tomu trubecké papouškování…“27
Na počátku třicátých let zdůrazňoval Brouk roli individuality, anarchismu a neurózy, stejně jako roli emotivity a imaginace. Přispěly k obhájení Štyrského názoru o nezávislosti uměleckého projevu na jakýchkoli levicových i pravicových, komunistických či fašistických programech, na ideologiích a politických systémech. Tento názor byl souběžný s Broukovou absolutizací mimotělesných podnětů při ukájení.
Obdobné postoje nalezly odezvu na konci třicátých let u Henryho Millera, když v pařížské Ville Seurat psal svůj „Otevřený dopis surrealistům všude“ (1939). Miller vyzdvihl roli individuality. Za příklad uváděl básníka, jemuž přisoudil obrodnou úlohu: „Rolí umělce ve společnosti je v lidech oživovat primitivní, anarchistické instinkty, které jsme obětovali kvůli iluzi života v pohodlí.“28 Stejně jako Brouk a Štyrský shledal Miller podobnost fašismu a komunismu: „Obě strany hledají vůdce, kteří jim poskytnou dostatek jídla a přístřeší.“29 Zásadního nepřítele spatřoval Miller obdobně jako Brouk v neuróze: „Mám za to, že s rostoucí mocí analytiků se rozmůžou i neurózy. Neuróza bude vládnout světu. Zaujme legitimní místo v hierarchii našich nemocí…“30 […]
Úryvky ze studie Karla Srpa Slovo úvodem: Toyen pro plnoleté z publikace Andrey Sedláčkové Toyen: Léta erotická (Praha: Prostor, 2025).
Poznámky pod čarou (číslování dle originálu)
8 Viz výbor: Bohuslav Brouk, Na obranu individualismu. Publicistika z let 1930–1960 (ed. Viktor A. Debnár), Academia, Praha 2014.
10 V novém překladu jsou na těchto stranách: Carl Gustav Jung, Psychologické typy, Portál, Praha, 2020, s. 321, 332–334.
11 Bohuslav Brouk, Primérní a sekundérní ilusionismus, Zvěrokruh, č. 2, prosinec 1930, s. 78.
12 Tamtéž, s. 79.
13 Bohuslav Brouk, Ideál, Zvěrokruh 1, 1930, s. 30.
14 Tamtéž, s. 31.
15 Bohuslav Brouk, „Problém Oidipus-komplexu v moderní sociologii“ (1930), v: Bohuslav Brouk, Na obranu individualismu. Publicistika z let 1930–1960 (ed. Viktor A. Debnár), Academia, Praha 2014, s. 169.
16 Tamtéž.
17 „Onanie jakožto světový názor“ (1930), v: Bohuslav Brouk, Na obranu individualismu. Publicistika z let 1930–1960 (ed. Viktor A. Debnár), Academia, Praha 2014, s. 186.
18 Tamtéž, s. 188.
19 Brouk, „Onanie jakožto světový názor“, s. 187.
20 Z onanie se stalo Broukovo ústřední téma. Věnoval jí dvě knihy vydané v Edici Surrealismu navazující na studii „Onanie jakožto světový názor“: Psychoanalytickou sexuologii (1933) a Autoerotismus a psycherotismus (1935), ve kterých upřednostňoval před pojmem onanie pojem ipsace. Rozšířená označení jako onanie či masturbace považoval za „ve vědě nesprávně užívané označení“ pro „sebeukájení“. Ve studii „Poruchy a úchylky pudu pohlavního“ kladl Vladimír Vondráček všechny tři pojmy na jednu rovinu. Viz Zdeněk Mysliveček a kol., Speciální psychiatrie, Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1956, s. 120.
22 Bohuslav Brouk, „Psychoanalytická sexuologie“ (1933), v: Lidská duše a sex, Odeon, Praha 1992, s. 110.
23 Tamtéž, str. 116.
24 Tamtéž, s. 102.
25 „Věčné neměnné v umění“ (1931), v: Bohuslav Brouk, Na obranu individualismu. Publicistika z let 1930–1960 (ed. Viktor A. Debnár), Academia, Praha 2014, s. 251.
26 Tamtéž, s. 251.
27 „Na obranu individualismu“ [(1931), v: Bohuslav Brouk, Na obranu individualismu. Publicistika z let 1930–1960 (ed. Viktor A. Debnár), Academia, Praha 2014, s. 312.]
28 Henry Miller, Eseje, Dauphin, Praha 2011, s. 78.
29 Tamtéž, s. 80.
30 Tamtéž, s. 90.
Bohuslav Brouk 
